I rodiče mohou měnit školu. Nevzdávejte se, říká průvodkyně škol

Jak mohou rodiče měnit vzdělávání? Jde to vůbec z jejich pozice? 

Mohou se samozřejmě zapojovat na úrovni školy. Tam jsou ale někteří rodiče zklamaní, protože se jim zdá, že to nejde nebo že naráží na zavřené dveře u vedení školy. Když pak poslouchám jejich příběh, začnu se doptávat a hledáme možnosti, jak by šlo vztah se školou navázat. Je totiž hodně důležité, aby to nebyl nátlak, ale něco, co pomůže. Třeba se nabídnout třídní učitelce, že něco připravíme. Stačí opravdu začít s maličkostí a nevzdávat se. Když se něco hned nepovede, může to jen znamenat, že to nebyl vhodný způsob. Mysleme na to, že mezi rodinou a školou by to nemělo být o boji, ale o hledání dialogu. 

Pro rodiče, kteří chtějí změnit školu, pořádáte i osobní setkání. Co jim tam říkáte?

Snažíme se o to, aby vůbec začali o vzdělávání přemýšlet. Aby pochopili, že to není jen o tom otevřít někde dveře, odvést tam dítě a zase je za sebou zavřít. Vzdělávání se týká nejen dětí, učitelů a ředitelů. Začínáme proto mapováním situace na jejich škole, pak v širší komunitě, až se nakonec dostaneme k nim samotným. Pojmenujeme s nimi, jak se zapojují a jestli vidí další kroky, jak by se mohli posunout. 

Změnou ve vzdělávání jsme my všichni, kterých se vzdělávání týká. Když to přijmeme, teprve v tu chvíli se ve vzdělávání začne skutečně něco měnit. Je to zkrátka o změně přemýšlení, uvědomění si, že já jsem tím tvůrcem, který má své zdroje a možnosti a nemám se bát je použít. Nemá ale cenu vymýšlet hned velké věci, na kterých ztratíme spoustu energie, opravdu stačí drobnosti. A pak je dobré najít jednoho člověka, se kterým mohu věci posouvat dopředu, to je velmi dobrý základ, na který se mohou nabalovat další lidé. 

S čím ještě lidé na vaše setkání přicházejí? 

Často přicházejí rodiče otrávení. A tam nastane důležitý moment. Když jsme totiž sami jako rodiče uzavřeni ve svém příběhu, tak se nám zdá, že je situace úplně bezvýchodná. Ale ve chvíli, kdy zjistíme, že v místnosti sedí někdo, s kým se můžeme propojit a nejsme v tom sami, vzájemně se inspirujeme. Vidíme, jak se lidem úplně mění obličeje. Tady hrajeme jako Nadační fond Eduzměna klíčovou roli, protože propojujeme jednotlivé aktéry. Například jsme měli maminku, která je zároveň učitelkou a má skvělé digitální schopnosti. A protože máme Metodické centrum digitálních kompetencí, tak ji hned s centrem propojíme a zároveň víme, že paní učitelka může přivést další učitele ze školy, kam chodí její děti. 

A s čím lidé odcházejí?

Odcházejí s tím, že mají jeden konkrétní krok, který mohou udělat a sami naplnit. Mají také k dispozici nástroje, které mohou použít. Se svou školou mohou například vymyslet konkrétní projekt a získat na něj peníze prostřednictvím našich minigrantů. Mám radost, že máme příležitost mluvit s lidmi a vidět jejich aha momenty, kdy se začínají ptát: Co já mohu udělat? A zažívají pocit, že jsou v tom spolu. Objevují se tam komunitní hybatelé, kteří jsou opravdu schopní dávat věci dohromady a jen potřebovali takové setkání, které pro ně bylo určitým nakopnutím. 

Co musí člověk udělat, aby se mohl stát součástí takové komunity? 

Chuť jít za hranici své domácnosti a seznamovat se s ostatními lidmi, kterým záleží na konkrétním místu. Někdy narazíme na to, že nevíme kudy. Kde najdeme toho jednoho člověka? A někdy opravdu stačí najít toho prvního, se kterým uděláme svařák a pozveme lidi z domu. My jsme třeba připravovali Noc kostelů a najednou se nám přihlásili lidé jako dobrovolníci. Často je tam prvek dobrovolnosti – jít do něčeho, co dává smysl, a mít dobrý pocit, že jsem součástí nějakého většího příběhu.

Zažila jste někdy, že se vám nedařilo se zapojit? 

Mám konkrétní zkušenost, kdy jsem se odstěhovala z Prahy a ztratila jsem komunity, ve kterých jsem fungovala. A do toho přišel covid. Začínala jsem úplně od nuly a bylo to dost těžké. Nejdřív jsem byla pasivní pozorovatel a dívala jsem se, kde se co pořádá a jaké aktivity se mi líbí. Trvalo mi dlouho, než se mi podařilo najít toho prvního člověka. A dovedlo mě to k tomu, nečekat hned mnoho, neorganizovat facebookovou skupinu sousedů, protože už je založená, ale najít místo, kde mohu nabídnout svůj talent. 

Někdo může mít pocit, že nemá co nabídnout…

Nemít na sebe vysoké nároky. Nemusíte to vymyslet a mít hned nějaké velké nasazení. Ono to často vyplyne. Třeba se stanete dobrovolníkem na nějakou akci, kterou uspořádali sousedé. S kamarádkou jsme vždy radily studentům na vysokých školách, aby začali s dobrovolničením kdekoli. Pořádá se nějaká konference? Zajímá Vás téma? Staňte se tam dobrovolníkem. 

Co to člověku přináší, když se zapojí do nějaké komunity?

Novou zkušenost a nový, dobrý pocit. Seznámíte se s lidmi, kteří mají podobný zájem. A najednou se to začne rozbalovat jako dárek. Aha, já se mohu posunout sem. Jít někam, kde nikoho neznáte, to je vystoupení z komfortní zóny. To je těžká chvíle. Ale rozhodně se nevzdávejte. 

Eliška Pácaltová vystudovala mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Během studia spoluzaložila Klub koučinku pro studenty. Působila jako průvodkyně ve Scio škole, později stála u zrodu školy „Naše škola Praha”. Po přestěhování do Kolína se zapojila do regionálního týmu Eduzměny na Kutnohorsku, který chce proměnit vzdělávací systém. Pracuje zde jako průvodkyně a koordinátorka pro komunity. Ve svém volném čase prošla programem Nebojme se komunální politiky od Nadace Via a dál zkoumá možnosti rozvoje místa, kde žije. O letních prázdninách se věnuje kempům pro děti a rodiče.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.