Panická ataka i koš plný plechovek od energetických nápojů. Jak vypadá den školní psycholožky

Zvoní. Na uši mi zaútočí hromadné hrkání židliček a výkřiky žactva. Jakmile ale vejdou učitelé do tříd, nastává zklidnění – pravidla jsou jasná, teď se poslouchá a soustředí. U mě, školní psycholožky, je to ale naopak: děti chodí za mnou, a když mě vidí, držet se už nemusí. Často už při zacvaknutí dveří spouštějí slzy, někdy se zas bez jediného slova posadí a já podle řeči těla tuším, že tohle nebude žádná drobnost. Děti toho v dnešní době řeší víc, než si dospělí dokážou představit.

Práce školních psychologů se dá rozdělit na dvě části. Ta první je předvídatelná – mapování klimatu třídy, osvěta a prevence. A pak je tu ta druhá část – situace přicházející nahodile. Ty bývají nejtěžší. Zaklepání, které přijde mezi hodinami. Dítě, které se zničehonic začne chytat za hrudník a nemůže se nadechnout. Učitel, který si mě odchytí na chodbě se slovy: „Můžete se podívat na Milana z osmičky? Poslední týdny z něj nemám dobrý pocit.“ Telefonát od rodiče, který už neví, jak dál…

Ve třídě

Teď ale běžím do třídy za „malošky“. V plánu mám sociálně-emoční učení na prvním stupni: je to prevence v praxi, která by pro vnějšího pozorovatele vypadala spíš jako hra. Děti mě nadšeně vítají, obvykle se mnou totiž nesedí v lavicích, ale přesouváme se na koberec v zadní části třídy. Po úvodním kruhu, kdy si řekneme, jak se kdo má, si rozdáme karty Tisíc tváří radosti. Seznamujeme se s emocemi a povídáme si o tom, jak je poznat na sobě i u druhých a jak se při emočním prožívání mění naše řeč těla. A hlavně – co s nimi. Překvapuje mě, jak některé dokážou skvěle popsat, co to například znamená, když někdo žárlí, nebo jak se culí u karty Zamilování. Když se začnou vrtět, protože slov už bylo příliš, přepneme z příběhů na nácviky. Učíme se ve skupinkách, že namísto křiku a trucování jde říct „tohle mi není příjemné“ nebo „potřebuju teď klid“. Děti se uchechtávají, když napodobujeme naštvané výrazy a hádáme, co kdo cítí. Hrajeme divadlo. Učí se, že všechny emoce mají své místo, že není špatné cítit vztek, smutek nebo frustraci – důležité je vědět, co s nimi.