Reportáž z hudební výchovy ve škole, kde je výchova ke ctnosti až na prvním místě. Hudba vylaďuje vztahy, říká ředitel

Zaklepu na vrata růžového zámečku a škvírou vidím, že za nimi stojí dvě paní, které mají dobré uši a hned mě pustí dovnitř. Vědí, kam mě mají dovést. Navis je latinsky loď a taky název základní školy v Dobřejovících u Prahy, kam jsem se přijela podívat na hodinu hudební výchovy.

Když vejdu do třídy, děti na povel pana ředitele vstávají a zdraví. To kvůli mně tedy nemusely. Kluci sedí u bicích a u kláves, dva mají v ruce kytara a baskytaru, ředitel je za klavírem. Děvčata jsou v hloučku proti nim jako pěvecký sbor. Proč to je takto rozdělené? ptám se později. „Kluci na druhém stupni neradi zpívají a taky se méně stydí před návštěvou,“ říká ředitel školy Jan Vepřek, který ve všech třídách učí hudební výchovu. Kdybych tam nebyla, u klavíru by seděla nejspíš místo něj holka, dodává. Pak se jedna odváží a zahraje si na xylofon.

Dylan zpívá trochu divně, nebo ne?

Hraje se a zpívá píseň Boba Dylana Blowing in the Wind. Taky se o ní mluví. Některé děti mají připomínky k provedení: písničkář podle nich polyká slova. Pan ředitel jim vysvětluje, že u Boba Dylana je důležitější, o čem to je, než jestli dobře vyslovuje. Má zkrátka svůj styl. A o čem to tedy je? O hodnotách, o svobodě a nesvobodě. Zpívá se tam taky o bílé holubici: přes kolik moří musí přeletět, než dosedne na písek? Jak je to s tou Noemovou archou a holubicí, děti? Když nakonec nepřiletěla, co to znamenalo? To bylo dobře, našla totiž souš, bylo po potopě. Děti tenhle starozákonní příběh tak nějak znají, protože Navis je škola postavená na křesťanských hodnotách. Nemá ale církevního zřizovatele, založil ji spolek pedagogů a rodičů. Nejsou všichni křesťané. Mezi žáky tu mají i muslimku a děti z rodin, které sympatizují s buddhismem. Všechny rodiče spojuje souhlas s hodnotovým vzděláváním, s důrazem školy na výchovu a jmenovitě výchovu ke ctnostem.

Musí se to umět, ale možné to je

Tohle je šestá třída, žádný zájmový kroužek sesbíraný z malých muzikantů, přesto to zní opravdu jako společné hraní, harmonicky. Jak to jde udělat? „Na minulé štaci, což bylo církevní gymnázium v pražské Hostivaři, jsem byl sbormistrem, a téma mé diplomové práce byla kapelová hra,“ říká Jan Vepřek. Hodnotitelé si prý taky mysleli, že není možné, aby se s dětmi v běžné hudební výchově dala vytvořit kapela, a navrhli mu trojku.

„Každý měsíc máme téma nějaké ušlechtilé vlastnosti. Sdílíme ho s rodiči, dáváme jim tipy na knihy a filmy, aby se výchova ve škole zkombinovala s působením rodiny. A ke každé ctnosti, kterou probíráme, skládáme i písničku,“ říká pan ředitel. Vyptávám se, jak se to dělá konkrétně. Jak může několik tříd poměrně nezkušených dětí v běžné hudební výchově společně složit a sezkoušet – navíc v každé třídě zvlášť - píseň, aby to netahalo za uši a dávalo smysl?

A přesto to zní jako hudba

„Text skládáme spíše ve starších ročnících, tu kousek, tam další kousek, který navazuje. Melodii nahazuju já a dávám na výběr, co se žákům náladou hodí víc, co méně. Jedna třída udělá refrén, druhá přidá sloku. Samozřejmě je hodně na učiteli, jak to umí vše řídit. I hra na nástroje je zjednodušená, hrají ´prázdné´ struny, melodii nevybrnkávají“.

Zní to ale opravdu jako hudba.

„Společné muzicírování je způsob, jak děti zážitkově naučit, že je krásné společně vytvářet něco vyššího, co nás přesahuje, že je důležité umět se stát součástí celku, ve kterém nikdo nikoho nepřekřikuje,“ říká muzikální ředitel. Paradoxně si ale nepotrpí na to, aby děti uměly hrát a zpívat. Skoro naopak.

„Ve škole jde o to, aby si hudbu oblíbily, ne aby se naučily na něco hrát. Pokud je ambicí rodičů tohle, říkám jim ´dejte dítě na zušku´. Hraju dvacet pět let na housle a vím, jaká to je řehole naučit se na něco hrát pořádně. O to nám tu nejde, “ vysvětluje. Hudbu v Navisu pěstují jako kolektivní zkušenost, která vylaďuje vztahy a skupinové cítění dětí.

Vylaďuje vztahy

Škola je soukromá a platí se školné, ale má nízký práh i pro méně majetné rodiny. Někteří neplatí vůbec nic, plné školné je 6000 Kč měsíčně, ale v průměru to je méně. Inspirovali se podobným modelem křesťanské školy ve Španělsku a fungují na principu solidarity. Movitější rodiče dávají víc, méně movití, kolik mohou. „Původně jsem si myslel, že tohle může fungovat jen v katolickém Španělsku, ale jak se ukázalo, model je přenositelný,“ říká ředitel. Podle něj sem chodí všechny typy dětí, výkonem slabší i silnější. Všechny vypadají tak nějak stejně - dobře, což je dáno i uniformami. „Některé děti jsme ale přijímali i s poměrně velkými psychickými problémy,“ říká Jan Vepřek. „Tady rozkvetly. Našly si svou silnou stránku.“

Není to ale tak, že škola je samá výchova, a žádné vzdělávání. Źáci Navisu v testech Kalibro dosahují dobrých výsledků a mnozí by byli bez problémů přijati na víceletá gymnázia. Odchází tam nakonec jen dva tři žáci z ročníku. "Rodiče děti dávají na víleceletá gymnázia často ne kvůli vzdělávacím cílům, ale proto, aby je ochránili před hrubým prostředím některých základních škol, před šikanou, před špatnou atmosférou. Jako rodič to chápu, jako ředitel se snažím dělat školu pro všechny, kde dbáme na vztahy, ctnosti, výchovu.“

Tady je jedna z písní, o vděčnosti:

https://www.youtube.com/watch?v=70Z86Y06Ztg&feature=youtu.be

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.