Pořád jsme na druhé koleji, pořád dostáváme nálepky. Co trápí duhové rodiny i po novele partnerství
Směsice úlevy a zklamání. Takové pocity zažívala na začátku roku řada LGBTQ+ lidí. Čeští zákonodárci se totiž po letech debat rozhodli ze života stejnopohlavních párů udělat princeznu Koloběžku, oblečenou i neoblečenou. Jaké pocity v nich zrovnoprávnění na půli cesty s odstupem času vyvolává a co se pro ně od příštího ledna, kdy novela vstoupí v platnost, změní? U příležitosti blížícího se festivalu Prague Pride jsme se zeptali tří osobností, jejichž rodiny svítí duhovými barvami.
„Nerozumím tomu,“ kroutí hlavou Marie Štípková. S herečkou sedíme v kavárně poblíž Pražského hradu, kde má za hodinu odehrát divadelní představení, a já se ptám na její pocity ohledně partnerství pro všechny – zákona, který má od ledna narovnávat práva duhovým rodinám. Tedy do té míry, do jaké je byli zákonodárci a zákonodárkyně ochotní LGBTQ+ lidem přiřknout. „Pro manželství pro všechny je v Česku téměř sedmdesát procent lidí… a stejně,“ uvažuje. Navzdory převážně souhlasným náladám v tuzemské společnosti k úplnému zrovnoprávnění gay a lesbických párů s těmi heterosexuálními letos v únoru opět nedošlo.
Když Marie není na jevišti, stará se o malého syna, kterého vychovává společně s partnerkou. Přestože je pro něj mámou se vším všudy, biologicky syn není její. Marie tak patří mezi takzvané sociální rodiče. Právě jejich situace se v Česku doposud nacházela v šedé zóně, protože na svoje děti oficiálně neměli žádný právní nárok. „Máme to mezi sebou díky bohu vyřešené, ale kdyby mně nebo mojí přítelkyni teď teoreticky přeskočilo a nějak špatně bychom se rozešly, nemám povinnost platit na syna žádné alimenty. Zároveň ale nemám ani právo vymáhat čas s ním,“ říká pro Heroine Marie. „Nejhorší je to ve výsledku pro dítě samotné. Právní řád to nechává na lidech a nekouká na to, jak moc je to nefér právě vůči nim.“
Od nového roku se jim díky zákonu konečně otevře možnost přiosvojení dítěte partnera či partnerky. „Měla jsem tendenci se ze zákona radovat, protože konkrétně moji situaci coby sociální matky to ve vztahu k synovi řeší. Pro to, co s partnerkou žijeme, je to posun,“ připouští, ale vzápětí dodává: „Má to pro mě podivně hořkosladkou příchuť. Pořád jsme totiž necháni někde na druhé koleji.“
Od doby, kdy Česko pro LGBTQ+ menšinu podniklo první polovičaté kroky, uběhlo už osmnáct let. Registrované partnerství sice stejnopohlavní páry před státem částečně legitimizovalo, kromě nerovných možností a povinností v oblasti rodinného práva ale vytvořilo ve společnosti dvě pomyslné kategorie lidí a jasný předěl mezi tím, kde končíme „my“ a začínají „oni“. Už zavedení úředního svazku přitom na začátku milénia provázely hlasité obavy o rozšíření polygamie či zničení takzvané tradiční rodiny.
O řadu let později jako by se debata opakovala – tentokrát se k ní ale přidaly hlasy nesmyslně míchající práva duhových rodin s obchodem s dětmi. Mnohaleté snažení se tak nakonec zaseklo někde na půli cesty. Například adopce dětí teď půjde vzhledem k nově zavedenému přiosvojení v duhových rodinách postupně: nejprve se rodičem stane jeden z dvojice, až poté jeho partner nebo partnerka. Naráz a společně si pár potomky osvojit stále nemůže. Stejný výsledek, zato delší a bolestivější cesta.
Symbolická prohra
David Vaníček spolu s partnerem Michalem dokumentuje svůj život s dvojčaty Adélkou a Marií na úspěšném instagramovém profilu Dva tátové. I v jejich domácnosti po podepsání zákona nejprve zavládla úleva. „Chápu, že třeba pro neziskové organizace, které za manželství pro všechny bojují, to bylo velké rozčarování. My jsme ale rádi, že se podařilo alespoň něco. Naše děti tak nemusejí vyrůstat v nejistotě,“ vysvětluje David.
Každý z mužů je biologickým otcem jedné dcery a sociálním otcem druhé. Obě odnosila náhradní matka ve Spojených státech. Jako registrovaní partneři nyní mají například vyživovací povinnost vůči partnerovi i jeho dítěti, práva na něj jsou ale minimální. „Holkám dala vajíčko totožná dárkyně, ale každá z nich má geneticky jiného otce. To je ta nejistota, kterou teď žijeme. Nemám tohle uvažování rád, ale kdybychom zemřeli, jsou naše děti teoreticky rozdělitelné.“
Stejně jako pro Marii je ale pro Davida výsledný politický kompromis těžko pochopitelný. „Není v pořádku lidem narovnávat práva postupně, po krůčkách,“ zdůrazňuje. Tím, co partnerství pro všechny napravuje, je kromě přiosvojení například zavedení společného jmění partnerů nebo možnost pobírat po smrti partnera vdovský či vdovecký důchod. Manželství by ale všechny důležité oblasti vyřešilo jednoznačně a bez zbytečných oklik. „Dokážu pochopit, že pro někoho věřícího to může být velmi symbolická záležitost. Ale praktický dopad je takový, že pokud by se to jmenovalo manželství, měli by automaticky všichni stejně. Nikdo míň, nikdo víc. Naše prohra spočívá v tom, že budeme pořád dostávat nálepku,“ přemýšlí David.
Podobně vnímá tuzemský systém také zpěvačka a herečka Andrea Gabrišová, sociální máma malého Timoteje. „Je to můj syn, jsem s ním odmalička, miluju ho nade vše a teď si ho konečně budu moct osvojit. Z toho máme s partnerkou Terezou velkou radost, ale jinak je to spíš smutek. Už se to natahuje tak moc, že člověk pomalu ztrácí naději. Už jsem vůči tomu asi i trochu imunní. Dopředu se radši netěším, nic nečekám a tím pádem je to zklamání možná o něco menší.“
Není v pořádku lidem narovnávat práva postupně, po krůčkách.
Podle Marie by bylo manželství ze strany státu především důležitým gestem. „Ne ani tak kvůli slovu samotnému, ale jako vzkaz o tom, že jsme stejní jako ostatní,“ objasňuje. „Někdo může namítat, že nejsme. Ve skutečnosti ale každý pár přece žije po svém, trochu jinak. Ať už je takzvaně tradiční, nebo ne.“
Ta holčička je moje
Navzdory zklamání z politických rošád se ale všem třem prý v české společnosti žije dobře. Hlavně díky tomu, že se obklopují chápajícím okolím, od něhož se nemusejí obávat naschválů nebo nepříjemností. „Máme štěstí na skvělé lidi,“ usmívá se Andrea. „Když byl Den matek, malý nesl ze školky jako jediný dva obrázky – protože má dvě maminky.“ Andrea je navíc původem Slovenka a na Česko se tak dívá trochu jinou perspektivou. „Sleduju tamní napjatou politickou situaci. Vnímání a akceptace jinakosti jsou tam ve společnosti na bodu mrazu. To se velmi týká i LGBTQ+ komunity. Už to beru tak, že jsem ráda, že tady máme alespoň něco.“
Štípková připomíná, že jako rodič malého dítěte se v běžném životě zkrátka nemůžete pořád ohlížet přes rameno s pocitem, že k sobě v rodině oficiálně nepatříte. „Zatím jsme s partnerkou nebyly vystavené nutnosti to řešit. Objevila se jedna příhoda u pediatra, kde jsem byla se synem zrovna sama. Měla jsem tam něco podepsat a sama jsem se zasekla, že to asi nemůžu, protože nejsem zákonný zástupce. Naštěstí to pediatr tehdy odmávnul, protože mě zná a ví, že jsem malého máma.“
Problémy ve zdravotnictví si zažila také Andrea, ačkoliv podle ní rozhodně nebyl na vině personál. „Asi před rokem musel být syn hospitalizovaný, nic vážného, zatímco partnerka byla pryč. Jela jsem s ním já, a i když jsme měli štěstí na skvělou doktorku a všechny ostatní, musejí být v nemocnici právně krytí. Takže jsme volali Tereze a ta se musela jako matka vrátit a papíry podepsat. Máme sice momentálně podepsanou plnou moc, ale neošetříte tím všechno.“
O tom, že plná moc není pro sociální rodiče spásným řešením, ví své i David. Obzvlášť když se k tomu přidá neznalost či necitlivost člověka na druhé straně. „Žádal jsem o cestovní pas pro obě děti. Kvůli tomu jsem musel na úřad jít s plnou mocí od partnera, protože sám bych mohl vyjednat pas jen pro jedno dítě, ne pro obě. Paní na úřadě si s tím trochu nevěděla rady. Žádala po telefonu o pomoc šéfa oddělení a pronesla nešťastně formulovanou větu: ‚Mám tu tatínka, který chce vyřídit pas pro holčičku, ale ta není jeho.‘ Věřím, že to nemyslela zle, ale řekla to před dítětem, které tam se mnou sedělo,“ vypráví. „Doma jsme potom měli rozhovor o tom, jak to ti lidé myslí, proč to říkají a jak to ve skutečnosti. Malovali jsme si rodinný strom, abychom si připomněli, jak jsme propojení geneticky. Bylo to hodně nepříjemné.“
Život s kočkopsem
Marie přiznává, že žije ve velké bublině. „Myslím, že postoj většiny obyvatel Prahy je k LGBTQ+ lidem vstřícnější než třeba na malých městech. Pohybuju se navíc mezi lidmi, kteří žijí kulturou. Kdyby mě nebo můj způsob života někdo odmítal, vůbec s ním do konfrontace nejdu, prostě bych ho nebo ji neměla ve svém okolí. Občas se dějí nějaké malé legrační věci, které se mě ale nedotýkají,“ objasňuje. Promarněná šance ve vztahu k manželství pro všechny ji ale mrzí. „Většina lidí kolem mě, kteří nejsou LGBTQ+, to brala jako výhru. Wow, tak se to konečně povedlo! Jenže se povedlo jenom něco. Část společnosti, pro kterou to není téma, to bude možná vnímat jako povedené, ale ve skutečnosti máme takového kočkopsa.“
To potvrzuje také David. „Jediný rozdíl je v tom, koho milujeme, což je hluboce intimní záležitost a správně by to nikoho nemělo a nemuselo zajímat.“ Být bráni úplně stejně jako všichni ostatní – to je ta jediná věc, kterou by podle něj duhové rodiny potřebovaly. Manželství pro všechny, které by jim to umožnilo, je ale pořád v nedohlednu. Nyní ještě o něco víc než předtím.
