Z boje za práva zbyly jen květiny a čokoláda. O ženě, která založila Den matek a pak toho litovala
Zatímco komunistické Československo se vyžívalo v oslavách Mezinárodního dne žen, moderní podoba Dne matek se zrodila ve Spojených státech. Kýčovité projevy vděčnosti maminkám, které vesele prohlubují zažité stereotypy o obětavém ženství, k němu ale původně vůbec patřit neměly. Jeho zakladatelka chtěla nejen vzdát hold vlastní matce, neúnavné feministce a aktivistce, ale také upozornit na zoufalé sociální podmínky mnoha matek a jejich dětí. Proti vlastnímu svátku, který se jí nadobro vymkl z rukou, pak hořce bojovala do konce života.
Kytička, vlastnoručně vyrobené přání, keramický sloník se jménem zespoda vyškrábaným párátkem a možná i snídaně donesená do postele. Takovou podobu Dne matek asi dobře zná řada z nás, ať už jste máma, nebo se vám tyhle vzpomínky vybavují z vlastního dětství. Samy o sobě působí tyhle malé, školou, školkou a tatínky naplánované důkazy lásky k mamince roztomile. Jenže pod vrstvou přeslazených zvyků se ztrácí původní význam svátku, který měl kdysi ambice být něčím větším. Něčím feminističtějším, političtějším, nutícím k zamyšlení nad rolí, kterou matkám společnost přiděluje, aniž by se jim dostalo adekvátní podpory.
Oslava mateřství a mateřské lásky se v různých kulturních obměnách objevuje po světě už od starověku. Například staré Římanky prvního března, na nějž kromě Dne matek připadal také začátek jara a celého roku podle tehdejšího kalendáře, vyrážely do ulic ověšené květinami a vyměňovaly si role se svými otrokyněmi, kterým na den
„sloužily“. Ve středověku se ženy z oslav Dne matek jaksi vytratily, snad s výjimkou univerzálního a neškodného předobrazu dokonalé Panny Marie. Oslavy se místo toho zaměřovaly na kostel, kde byl konkrétní věřící pokřtěn, a na církev coby „duchovní matku“ svých oveček.
Chudé a znevýhodněné
Český Den matek, jak ho známe, v základu vychází z mnohem modernějšího amerického předobrazu. Zakladatelka Anna Jarvis si svátek u jeho zrodu přitom představovala úplně jinak. Anna se narodila v Západní Virginii jako deváté dítě aktivistky a abolicionistky Ann Reeves Jarvis: Ann se jako přesvědčená členka metodistické církve (protestantské hnutí, jehož poznávacím znakem je především zaměření na sociální práci a pomoc chudým, pozn. red.) věnovala péči o chudé matky a děti. V tamní komunitě pořádala setkání s názvem Mothers’ Day Work Clubs, které měly pomoci s bojem proti tehdejší vysoké úmrtnosti kojenců v důsledku nekontrolovaného šíření nemocí. Společně s dalšími členkami a členy klubu například učila matky žijící v bezútěšných podmínkách, jak důležité je nejprve převařit místní špinavou vodu, než ji dají svým dětem k pití, připomíná zpravodajská stanice BBC.
Foto: Dane Deaner / Unsplash
Ann den co den vídala ženy, které byly svým dětem schopné obětovat i to, co neměly, aniž by jejich snahu někdo ocenil. Nebo aby si dokonce vzpomněl, že i jejich přání a starosti by si zasloužily být vidět a slyšet. „Doufám a modlím se, že někdo někdy založí Den matek jako připomínku její neúnavné služby lidstvu ve všech oblastech života. Má na to nárok,“ pronesla. Inspirací k výroku jí byly mimo jiné dřívější snahy jiné abolicionstky a sufražetky, Julie Ward Howe. Ta s první verzí něčeho, jako je Den matek, přišla už v sedmdesátých letech devatenáctého století, po konci americké občanské války. Už Howe si představovala, že svátek by měl emancipovat matky jako někoho, kdo si vzhledem ke svému přínosu zaslouží dostat šanci ovlivňovat politické směřování země. Zdůrazňování nenahraditelnosti a až mytické důležitosti matek ostatně bylo pro určité fáze boje o volební právo typické – u nás leckdy spíše kontraproduktivní postoj zastávala například první poslankyně zemského sněmu Božena Viková-Kunětická, která svoji víru v kult mateřství jednou vyjádřila slovy „pro nás ženy jest mateřství základním pojmem národní bytosti, neboť člověk se rodí v jejím lůně právě tak, jako se rodí dítě v lůně matky“.
Když Ann v roce 1905 zemřela, její dcera Anna se rozhodla její přání ohledně oslavy mateřství splnit. Sama Anna si ale svátek definovala trochu jinak, než jak si ho její matka představovala. Místo obracení pozornosti na kolektivní strasti a bolesti, kterým matky musejí ve společnosti čelit, dala truchlící Ann o něco větší důraz na individuální rovinu mateřství – svátek neměl vzpomínat jen matky jako celek, ale měl být také příležitostí k tomu, aby si každý člověk připomněl tu svou, vlastní. Brzy se ukázalo, že nová podoba dne je pro Američany mnohem stravitelnější než jeho čistě aktivistická varianta. Z oblastních oslav se brzy stal svátek v celé Západní Virginii a v roce 1914 ustanovil prezident Woodrow Wilson Den matek oficiálním americkým státním svátkem, píše The Guardian.
Drahou kytku, hlavně bez politiky
Anna Jarvis brzy zjistila, že s obrovským nárůstem jeho popularity jí začíná Den matek rychle proklouzávat mezi prsty. Svátek se stal mimořádně atraktivním zejména pro obchodníky, kteří jako perfektní dárek pro matky propagovali čerstvé karafiáty – zvyk, který se přelil i do komunistických oslav Mezinárodního dne žen. Kromě rostoucí komercionalizace si ale svátek brzy uzurpovali také konzervativní politici. Ti v absolutním rozporu s vizí Ann Reeves Jarvis ze Dne matek udělali slavnosti idylické rodinné atmosféry, jíž v domácnosti kraluje andělská ženská postava naplněná mateřskou láskou, pochopitelně bez politických názorů a vlastní identity.
Rozčarovaná Anna se snažila s uzurpátory bojovat prostřednictvím článků v médiích kritizujících přemrštěné ceny u floristů a floristek: ve 20. letech se dokonce snažila americkou veřejnost přesvědčit, aby na Den matek květiny nekupovala vůbec. Marně – Den matek už si totiž dávno začal žít vlastním životem. Sama Anna z výdělků neviděla ani dolar a jakékoliv peníze, které si zvládla odložit stranou, věnovala na boj proti dalšímu pokřivování tohoto svátku. V roce 1944, když jí bylo osmdesát, měla podle tehdejšího vydání časopisu Newsweek podaných na 33 žalob. Tou dobou už téměř slepá a hluchá žena dožívala v sanatoriu ve Filadelfii. Její pobyt měly údajně tajně platit právě přední osobnosti květinářského odvětví: historka se ale dodnes nepotvrdila.
Kromě rostoucí komercionalizace si ale svátek brzy uzurpovali také konzervativní politici. Ti v absolutním rozporu s vizí Ann Reeves Jarvis ze Dne matek udělali slavnosti idylické rodinné atmosféry, jíž v domácnosti kraluje andělská ženská postava naplněná mateřskou láskou, pochopitelně bez politických názorů a vlastní identity.
V dnešní době jsou stereotypní oslavné výjevy maminek, nad jejichž obětavostí a laskavostí se smíme jednou ročně kolektivně dojmout, téměř samozřejmou součástí (nejen) české kultury. A to i přesto, že do Československa Den matek v roce 1923 přenesla jiná bojovnice za práva žen, dcera prezidenta a poloviční Američanka Alice Masaryková. Rozpačité obrazy mateřství prodchnuté patriarchálními stereotypy dobře vystihuje kontroverzní básnička Jiřího Žáčka z čítanek pro základní školy, která před několika lety vyvolala bouřlivé diskuse na sítích a v médiích:
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.
O co víc v pořádku by náš svět byl, pokud bychom se nejen na Den matek byli ochotní zamyslet nad znevýhodněními a tlaky, jimž matky (včetně samoživitelek nebo třeba nevlastních, o nichž pro Heroine psala Kateřina Paterová) čelí zbylých 364 dní v roce. Tak, jak si to přála už Ann Reeves Jarvis.
